Češi nad 55 let dělají s penězi jednu zásadní chybu. Kdo ji včas opraví, má v důchodu o 4 000 Kč měsíčně víc

Mnoho lidí po padesátce nechává peníze ležet ve špatném produktu nebo si zbytečně sahá na nižší státní podporu. Přitom právě posledních deset let před důchodem může rozhodnout o tom, jak velkou finanční rezervu budou mít navíc.

Mnoho lidí po padesátce řeší hlavně to, kdy půjdou do důchodu a kolik jim stát jednou pošle. Přitom často přehlížejí věc, kterou ještě mají ve vlastních rukou. Pokud mají peníze uložené nevhodně nebo zbytečně nečerpají plný státní příspěvek u doplňkového penzijního spoření, mohou se připravit o statisíce korun. V přepočtu na důchodovou rezervu to může dělat i zhruba 4 000 korun měsíčně navíc.

Typická chyba vypadá nenápadně. Člověk si před lety založil stavební spoření, posílá tam stejnou částku jako kdysi a má pocit, že dělá pro své finance maximum. Jenže po pětapadesátce už bývá důležitější jiný cíl než spoření na rekonstrukci nebo rezervu na pár let dopředu. Rozhoduje se o tom, z čeho bude později dorovnávat nižší příjmy v penzi.

Kde lidé přicházejí o peníze nejčastěji

U lidí nad 55 let se opakují hlavně dva scénáře. První je, že mají doplňkové penzijní spoření, ale posílají si na něj příliš málo, takže nedosáhnou na nejvyšší státní příspěvek. Druhý je, že drží větší část úspor ve stavebním spoření, které sice působí bezpečně, ale na dlouhodobé vytváření peněz pro stáří už často nestačí.

Právě u doplňkového penzijního spoření je rozdíl mezi pasivitou a včasnou úpravou překvapivě velký. Kdo si nechá staré nastavení a spoří jen symbolicky, bere od státu méně, než by mohl. A protože se to děje řadu let, nejde o stokoruny, ale o částky, které už jsou v důchodu znát.

U doplňkového penzijního spoření dnes platí jednoduchá logika. Čím vyšší vlastní vklad, tím vyšší státní příspěvek, a to do stanoveného stropu. Mnoho lidí ale zůstává u starých částek, které si nastavili před lety, a svůj produkt dál neřeší. Výsledkem je, že stát jim přispívá méně, než by mohl, nebo v některých případech téměř vůbec.

Pro člověka, kterému zbývá do penze ještě deset let, může být rozdíl mezi nízkým a rozumně nastaveným příspěvkem velmi výrazný. Když například odkládá jen menší částku a kvůli tomu nevyužívá maximum státní podpory, přichází každý rok nejen o peníze od státu, ale i o výnos z nich. Za deset let se z toho může stát rozdíl v řádu desítek až nižších stovek tisíc korun podle výše vkladů a zvolené investiční strategie.

Prakticky to znamená jediné. Kdo má po padesátce penzijní spoření, měl by se podívat, kolik si skutečně posílá, jaký má fond a zda zbytečně neleží v příliš opatrné variantě. Právě poslední roky před důchodem totiž často rozhodují o tom, jestli si vytvoří rezervu, ze které pak několik let doplní státní penzi o pár tisíc korun měsíčně.

Jak se z chyby stane rozdíl 4 000 korun měsíčně

Částka 4 000 korun měsíčně nevzniká tak, že by stát někomu automaticky zvýšil důchod. Jde o orientační rozdíl v tom, jak velkou vlastní rezervu si člověk vytvoří a jak ji pak může v penzi čerpat. Když si někdo v posledních deseti až patnácti letech před důchodem nastaví spoření lépe, využije plný státní příspěvek a nenechá peníze v nevýhodném produktu, může mít při odchodu do penze navíc o několik set tisíc korun více.

Modelově to může vypadat takto. Člověk ve věku 55 let má před sebou ještě deset let spoření. Místo toho, aby držel větší část volných peněz na stavebním spoření s omezeným výnosem a nižší podporou, přesune pravidelnou částku do doplňkového penzijního spoření a nastaví ji tak, aby čerpal maximum státního příspěvku. Pokud navíc zvolí strategii odpovídající tomu, že do penze ještě nějaký čas zbývá, může si vytvořit rezervu, která pak po dobu několika let pokryje zhruba 4 000 korun měsíčně navíc.

Nejde o slib zaručeného výnosu. Je to jednoduchý přepočet toho, co udělá pravidelné spoření, státní podpora a delší čas. Kdo nechá peníze ve slabě úročeném produktu, obvykle sice neprodělá nominálně, ale v reálné hodnotě ho inflace postupně ukrajuje. A právě to je problém, který bývá po padesátce podceňovaný.

Proč stavební spoření po padesátce často nestačí

Stavební spoření má své místo. Hodí se na krátkodobější cíl, konzervativní část rezervy nebo pro lidi, kteří nechtějí kolísání hodnoty. Jenže jako hlavní nástroj pro vytváření peněz na důchod bývá slabé. Státní podpora je omezená, výnos po započtení inflace často nevychází přesvědčivě a potenciál pro delší období je ve srovnání s penzijním spořením nižší.

Častý omyl je představa, že bezpečný produkt je automaticky nejlepší. Pro rezervu ano, pro celý plán na stáří už ne. Člověk, který má v 55 letech před sebou ještě deset i více let do penze, si obvykle může dovolit přemýšlet i o dynamičtější části úspor. Důležité ale je, aby věděl, proč to dělá a jaké kolísání unese.

• Kolik peněz měsíčně odchází na doplňkové penzijní spoření a zda vklad není zbytečně nízký.
• Jestli spoření využívá plný státní příspěvek a případně i daňovou úlevu.
• V jakém fondu peníze leží a zda zvolená strategie odpovídá tomu, kolik let zbývá do důchodu.
• Zda stavební spoření neslouží jako hlavní důchodová rezerva, i když se hodí spíš na kratší horizont.

Pro řadu lidí je překvapivé, že největší problém nebývá špatný produkt sám o sobě, ale nečinnost. Smlouva běží, peníze odcházejí a nikdo neřeší, jestli nastavení ještě dává smysl. Po deseti letech se pak ukáže, že rozdíl mezi aktivním a pasivním přístupem je mnohem větší, než čekali.

Koho se to týká nejvíc

Hlavně zaměstnanců a OSVČ, kteří mají ještě několik let do důchodu a jsou schopni si pravidelně odkládat alespoň nižší tisíce korun měsíčně. Právě u nich může změna nastavení přinést největší efekt. U lidí těsně před penzí už bývá prostor menší, ale i tam má smysl zkontrolovat, zda nepřicházejí zbytečně o státní podporu.

Naopak kdo bude peníze potřebovat v nejbližších letech, měl by být opatrnější. Důchodová rezerva nesmí člověka dostat do situace, kdy sice spoří na budoucnost, ale nemá z čeho zaplatit běžné výdaje nebo nečekanou opravu domácnosti. I po padesátce proto dává smysl mít vedle dlouhodobého spoření také dostupnou finanční rezervu.

Pointa je jednoduchá. Největší chyba po padesátce často nespočívá v tom, že lidé nespoří vůbec, ale že spoří postaru. Kdo si včas zkontroluje doplňkové penzijní spoření, nastaví si rozumný vklad a nenechá hlavní rezervu ležet jen ve stavebním spoření, může si do budoucna výrazně pomoci. A v důchodu je rozdíl několika tisíc korun měsíčně přesně ten typ částky, který rozhoduje o klidu i stresu.