Dvacet let posílala peníze na stavební spoření. Když si je přišla vybrat, zjistila, že přišla téměř o vše

Mnoho lidí v Česku nechává úspory roky ležet ve starých finančních produktech, které už prakticky nevydělávají. Na papíře mají pocit bezpečí, ve skutečnosti ale o peníze pomalu přicházejí. Nejvíc je to vidět u starých stavebních spoření, běžných spořicích účtů bez akce nebo peněz, které zůstaly na účtu jen ze zvyku.

Mnoho domácností má pocit, že když peníze neleží v riziku, jsou v pořádku. Jenže u starých stavebních spoření, zapomenutých spořicích účtů nebo dlouho neřešených vkladů často platí pravý opak. Peníze sice nezmizí, ale jejich hodnota se roky tiše zmenšuje. Typický příběh vypadá nenápadně.

Člověk si před lety založil stavební spoření, poctivě posílal peníze, inkasoval státní podporu a měl pocit, že dělá pro rodinný rozpočet to správné. Jenže časem se z původně zajímavého produktu stala jen odkládací schránka na peníze. Když pak po letech přijde chvíle smlouvu ukončit a peníze vybrat, může být překvapení nepříjemné. Ne proto, že by na účtu chyběly. Ale proto, že mezitím prakticky nevydělávaly.

Bezpečí ještě neznamená výnos

Právě tady se dělá častá chyba. Mnoho lidí zaměňuje bezpečí s výhodností. Staré finanční produkty bývají bezpečné v tom smyslu, že vklad neleží v akciích a jeho hodnota nekolísá ze dne na den. To ale samo o sobě neznamená, že peníze pracují dobře. Pokud je úročení nízké nebo skoro nulové, úspory prohrávají s inflací. A to je ztráta, i když ji člověk nevidí hned na výpisu.

U starých stavebních spoření je problém často dvojí. Jednak už dávno splnila původní účel, tedy získání státní podpory v době, kdy dávala větší smysl než dnes. A jednak na ní lidé nechávají vyšší částky, než pro které byl produkt rozumně nastavený. Stavební spoření totiž historicky fungovalo hlavně jako konzervativní forma ukládání menších pravidelných částek, ne jako dlouhodobé parkoviště pro větší rezervu domácnosti.

Na první pohled může všechno vypadat dobře. Na účtu je třeba 300 tisíc korun, smlouva běží mnoho let a majitelka má pocit, že peníze byly v bezpečí. Jenže když produkt nese třeba jen kolem 1 procenta ročně po zdanění a inflace je dlouhodobě vyšší, kupní síla úspor klesá. Za stejné peníze si pak člověk koupí méně než dřív.

Orientační příklad je výmluvný. Pokud by na účtu leželo 300 tisíc korun deset let s čistým výnosem okolo 1 procenta ročně, nominálně by částka mírně narostla. Kdyby ale stejné období provázela průměrná inflace třeba 4 procenta ročně, reálná hodnota peněz by výrazně spadla. Jinými slovy, na výpisu by sice číslo neklesalo, ale v běžném životě by tyto úspory měly citelně menší sílu.

Právě to bývá moment, kdy se lidé v bance dočkají nechápavého pohledu. Ne proto, že by udělali něco zakázaného. Spíš proto, že nechali peníze velmi dlouho ve smlouvě, která už dávno nesloužila jako rozumný nástroj zhodnocení. U části klientů je to čistě zvyk. U jiných obava, že jakákoli změna znamená riziko nebo složité rozhodování.

Stavebko, spoření, nebo něco jiného?

Pro běžného střadatele dává smysl rozlišovat hlavně účel peněz. Pokud jde o krátkodobou rezervu, tedy peníze na nečekané výdaje, je klíčová rychlá dostupnost a rozumný úrok. Tam obvykle lépe funguje kvalitní spořicí účet. Jenže pozor, ne každý. Mnoho lidí má účet založený před lety a netuší, že zvýhodněná sazba už dávno skončila nebo že banka úročí dobře jen malou část zůstatku. Zbytek leží skoro bez výnosu.

Stavební spoření může i dnes dávat smysl, ale spíš jako doplněk. Typicky pro konzervativní ukládání omezené částky, kdy člověk využije státní podporu a počítá s vázací dobou. Jakmile na něm ale zůstávají vyšší sumy dlouhé roky po skončení původního plánu, výhodnost rychle mizí.

A pak jsou tu modernější možnosti. Pro peníze, které domácnost nebude potřebovat několik let, dávají často větší smysl nástroje s vyšším potenciálem výnosu. Může jít o termínované vklady, fondy peněžního trhu nebo při delším horizontu i široce rozložené investice. Ty už samozřejmě nesou jinou míru kolísání, ale právě čas je umí lépe ustát. Největší chyba bývá držet dlouhodobé peníze v produktu, který je nastavený spíš na krátkodobé nebo velmi konzervativní odkládání.

Nečinnost může přijít draho

Rozdíly mezi jednotlivými možnostmi vypadají na první pohled malé. Jenže v čase narostou. Když má někdo 500 tisíc korun a nechá je pět let v produktu s čistým výnosem kolem 1 procenta ročně, dostane se jinam než člověk, který má stejnou částku na účtu s výnosem kolem 4 procent ročně. Rozdíl může dělat desítky tisíc korun. A pokud se přidá inflace, je propast ještě větší.

Modelově: 500 tisíc korun při zhodnocení 1 procento ročně vynese za pět let zhruba 25 tisíc korun před zohledněním inflace. Při 4 procentech ročně už je výnos přibližně 104 tisíc korun. Rozdíl kolem 79 tisíc korun nevznikl žádným dramatickým riskováním. Jen tím, že jedna varianta peníze téměř nechala stát, zatímco druhá je aspoň rozumně využila.

Často jde o starší lidi, kteří si kdysi založili produkt v době, kdy byl opravdu výhodný, a už neměli důvod situaci znovu řešit. Stejně tak rodiče, kteří spořili dětem a po skončení vázací doby nechali účet běžet dál. A také domácnosti, které mají více účtů a smluv a část peněz jim zůstala ležet bokem jen proto, že na ně zapomněly.

Velmi častý omyl zní jednoduše: hlavně aby to bylo bez rizika. Jenže i nečinnost má své náklady. Kdo nechá větší obnos roky bez smysluplného úročení, podstupuje jistou ztrátu kupní síly. Ta není tak vidět jako propad investic v horším roce, ale pro rodinné finance může být nakonec stejně nepříjemná.

Jak poznat, že starý produkt přestal dávat smysl

Varovných signálů je několik. Úrok je nízký a člověk přesně neví, kolik dnes vlastně dostává. Produkt už neslouží původnímu cíli. Na účtu leží vyšší částka, než bylo zamýšleno. A majitel smlouvy nedokáže říct, proč tam peníze ještě má, kromě toho, že tam byly vždycky.

V takové chvíli se vyplatí jednoduchá kontrola. Zjistit aktuální úročení po zdanění, podmínky výběru, případné poplatky a hlavně si ujasnit, na co peníze slouží. Rezerva na rozbitou pračku má být jinde než částka, kterou domácnost nebude potřebovat dalších osm let. Právě míchání těchto cílů bývá důvod, proč úspory leží na špatném místě.

Starý finanční produkt nemusí být vyloženě špatný. Může ale být špatný pro dnešní situaci. To je zásadní rozdíl. Co fungovalo před patnácti nebo dvaceti lety, nemusí dobře sloužit dnes, zvlášť když se změnily sazby, inflace i potřeby rodiny.

Nejrozumnější není slepě rušit všechno staré ani bezmyšlenkovitě hledat nejvyšší číslo v reklamě. Smysl má podívat se na vlastní peníze podle účelu a času. Část držet opravdu bezpečně a po ruce. Část, kterou člověk několik let nepotřebuje, nenechávat zbytečně zahálet. Právě tam se totiž často ztrácejí desítky tisíc korun, aniž by si toho domácnost všimla.

A ten zvláštní pohled v bance? Ve skutečnosti to není nic neobvyklého. Jen připomínka, že největší finanční chyba někdy nevypadá jako chyba. Vypadá jako klid, zvyk a pocit, že peníze přece leží v bezpečí.