Čechům může v důchodu chybět 10 až 15 tisíc korun měsíčně. Samotná státní penze stačit nemusí

Výplata chodí každý měsíc a důchod se zdá být ještě daleko. Právě proto řada lidí vlastní finanční rezervu odsouvá. Jenže po odchodu z práce mohou příjmy klesnout mnohem více, než si dnes připouštějí. Rozdíl může činit i deset až patnáct tisíc korun měsíčně.

Odchod do důchodu bývá spojován hlavně s otázkou, kdy na něj člověk dosáhne a jak vysokou penzi mu stát vypočítá. Mnohem méně se ale mluví o tom, jak velká změna může nastat v běžném rodinném rozpočtu ze dne na den. Člověk, který byl desítky let zvyklý na pravidelnou mzdu, najednou musí hospodařit s podstatně nižší částkou. A právě tady může přijít nepříjemné vystřízlivění.

Průměrný samostatně vyplácený starobní důchod dosáhl letos v červnu 21 803 korun měsíčně. Průměrná hrubá mzda v prvním čtvrtletí roku 2026 přitom činila 50 282 korun. Při jednoduchém srovnání tak penze odpovídá přibližně 43 procentům průměrné mzdy. Je ale potřeba dodat, že částka 21 803 korun představuje průměr, nikoli částku, kterou pobírá typický český senior. Nejde ani o medián a skutečné penze jednotlivých lidí se mohou výrazně lišit podle výdělků, délky pojištění a dalších okolností.

Představa o důchodu se může od reality výrazně lišit

Problém spočívá také v očekávání. Téměř polovina lidí podle údajů, na které upozorňuje ekonom Lukáš Kovanda, předpokládá, že jim penze nahradí zhruba 50 až 70 procent předchozího příjmu. Skutečný pokles životní úrovně ale může být větší. Pokud si chce člověk i po odchodu z práce zachovat podobný způsob života, samotná státní penze na to v řadě případů stačit nebude.

Nejde přitom jen o dovolené, restaurace nebo jiné výdaje, kterých se lze relativně snadno vzdát. V důchodu zůstává bydlení, energie, potraviny, doprava a postupně mohou přibývat náklady spojené se zdravím nebo péčí. Česká bankovní asociace upozorňuje na možnost, že při snaze zachovat si dosavadní životní úroveň může lidem chybět přibližně 10 až 15 tisíc korun každý měsíc. Při dvaceti letech strávených v penzi už takový rozdíl představuje částku v řádu milionů korun.

Češi vědí, že by měli spořit. Začínají ale pozdě

Zajímavý rozpor se ukazuje mezi tím, co lidé považují za správné, a tím, co skutečně dělají. Za vhodnou dobu pro začátek přípravy na stáří Češi nejčastěji označují věk mezi 25 a 34 lety. Mnozí však začnou peníze pravidelně odkládat až mezi 35. a 54. rokem života. A právě ztracený čas se později nahrazuje velmi obtížně.

Člověk, který začne vytvářet rezervu ve třiceti, má před sebou několik desetiletí. Nemusí proto každý měsíc odkládat tak vysokou částku jako někdo, kdo začne stejný problém řešit deset nebo patnáct let před důchodem. Dlouhý čas navíc dává penězům prostor k postupnému zhodnocování. Pozdní start naopak znamená, že potřebnou rezervu je nutné vytvořit během podstatně kratšího období.

Podle dostupných údajů si přibližně dvě třetiny lidí odkládají na stáří nejvýše dva tisíce korun měsíčně. Konkrétní finanční plán pro období po padesátce má jen sedm procent Čechů. U lidí ve věku od 50 do 65 let navíc více než polovina očekává, že bude na stáří potřebovat rezervu vyšší než milion korun, šest z deseti však nevěří, že ji dokáže skutečně vytvořit.

Nestačí jen peníze odkládat stranou

Samotné pravidelné spoření ještě automaticky neznamená, že bude mít člověk na stáří dostatečnou rezervu. Výraznou roli hraje také způsob, jakým jsou dlouhodobé úspory uložené. Výzkum PAQ Research ukázal, že pouze 18 procent lidí mezi 18 lety a důchodovým věkem využívá penzijní spoření způsobem, který výzkumníci označují jako produktivní. Jde o lidi, kteří do produktivnějších typů fondů posílají alespoň tisíc korun měsíčně z vlastních peněz a příspěvků zaměstnavatele.

Ještě výraznější je odhad, podle kterého může až 45 procent ekonomicky aktivní české populace postrádat efektivní investice, které by jí v budoucnu pomohly doplnit státní penzi. Problémem přitom nejsou pouze nízké měsíční částky. Velká část úspor zůstává v konzervativních nebo starších transformovaných fondech s nízkými dlouhodobými výnosy. U dlouhého investičního horizontu přitom může mít rozdíl ve zhodnocení zásadní vliv na konečnou částku. Každý způsob investování samozřejmě nese jiné riziko a konkrétní strategie by měla odpovídat věku, finanční situaci a tomu, jaké kolísání hodnoty člověk dokáže přijmout.

Stát přispívá, samotný příspěvek ale problém nevyřeší

Jednou z možností zůstává doplňkové penzijní spoření. Současný systém přiznává státní příspěvek při vlastním měsíčním vkladu od 500 korun. Nejvyšší státní podpora činí 340 korun měsíčně a člověk na ni dosáhne při úložce alespoň 1700 korun. Další možností je dlouhodobý investiční produkt, který je určen právě k dlouhodobému vytváření peněz na stáří.

Ani jeden produkt ale není jednoduchou zárukou toho, že bude člověk v penzi finančně zajištěný. Rozhoduje především výše pravidelných vkladů, délka spoření, způsob zhodnocování a také to, jak velkou částku bude člověk ve stáří skutečně potřebovat. Někdo bude mít splacené vlastní bydlení a malé pravidelné výdaje, jiný bude ještě v důchodu platit nájem nebo splácet závazky. Jediné univerzální číslo proto neexistuje.

Čekat do padesáti může být drahá chyba

Situaci bude navíc postupně měnit stárnutí české společnosti. V roce 2025 žilo v Česku přibližně 2,3 milionu lidí starších 65 let, tedy více než pětina obyvatel. Kolem roku 2050 by lidé nad 65 let mohli tvořit téměř tři desetiny populace. Vyšší věk zároveň znamená, že vlastní úspory nemusí sloužit pouze jako příjemné přilepšení k důchodu. Mohou být potřeba na zdravotní služby, pomoc v domácnosti nebo dlouhodobou péči.

Pro člověka kolem třiceti nebo čtyřiceti let může být penze stále vzdálenou představou. Právě dlouhý časový odstup je ale jeho největší výhodou. Nejhorší nemusí být odkládat malou částku. Mnohem větším problémem může být nezačít vůbec a spoléhat na to, že se finance nějak vyřeší později.

Státní důchod bude pro většinu lidí i nadále základním příjmem ve stáří. Nemusí však stačit na život, na který byli během aktivních let zvyklí. Čím dříve si člověk udělá alespoň přibližnou představu o svém budoucím důchodu, výdajích a vlastní rezervě, tím menší je riziko, že ho skutečná výše příjmů po posledním dni v práci nepříjemně překvapí.