Karolína (29): Senioři by měli dobrovolně odejít do domova důchodců a bydlení nechat mladým

Karolína se s partnerem už několik let snaží najít bydlení, ve kterém by mohli založit rodinu. Když přitom viděla velké domy obývané jediným starším člověkem, připadalo jí to nespravedlivé. Stačil ale jeden rozhovor s vlastní babičkou, aby se na celou věc začala dívat jinak.

Karolíně je devětadvacet let a ještě před několika lety si myslela, že kolem třicítky už bude mít poměrně obyčejné věci vyřešené. S partnerem budou mít vlastní bydlení, jeden pokoj navíc pro dítě a možná malou zahradu nebo alespoň balkon, na kterém se bude dát v létě posedět. Místo toho stále žijí v pronajatém dvoupokojovém bytě, kde už dnes přemýšlejí, kam by jednou postavili dětskou postýlku. Nabídky nemovitostí přitom sledují téměř každý týden. Problém je stále stejný. Byty, které by jim velikostí vyhovovaly, jsou pro ně příliš drahé, levnější bydlení zase často vyžaduje rozsáhlou rekonstrukci nebo se nachází tak daleko od jejich zaměstnání, že by každý den trávili hodiny dojížděním. Po několika neúspěšných prohlídkách proto v Karolíně začala narůstat frustrace a postupně si začala všímat věcí, které dříve vůbec neřešila.

Když chodila čtvrtí, ve které vyrůstala, míjela rodinné domy postavené před několika desítkami let. V jednom žila sama sousedka po smrti manžela, v dalším starší pán, jehož děti se odstěhovaly do zahraničí, a o několik ulic dál stál dům její vlastní babičky. Čtyři pokoje, kuchyň, zahrada, sklep a půda. Babička v něm žila sama. Karolína se vracela večer do svého malého pronájmu a začínala mít pocit, že na celém systému něco nedává smysl.

„Čím déle jsme hledali bydlení, tím častěji jsem si říkala, proč jeden člověk potřebuje celý dům, když rodina s dítětem nemůže sehnat ani normální třípokojový byt.“

Začala mít pocit, že starší generace zabírá místo mladým

Zpočátku o tom Karolína mluvila jen doma s partnerem. Později už se netajila názorem, že by lidé ve vyšším věku měli více přemýšlet o stěhování do menších bytů. Nešlo podle ní jen o mladé rodiny. Velký dům znamená také vytápění, opravy, sekání zahrady, úklid a spoustu dalších povinností, které mohou být s přibývajícím věkem stále náročnější. Připadalo jí proto logické, aby se lidé po odchodu dětí přestěhovali do menšího bydlení a jejich domy se dostaly k rodinám, které prostor skutečně využijí.

„Tehdy jsem to viděla hrozně jednoduše. Říkala jsem si, že bych sama v pěti místnostech určitě nezůstávala a že bych raději uvolnila dům někomu, kdo v něm bude vychovávat děti.“

Nejvíce ji dráždil právě dům její babičky Marie. Vychovala v něm dvě děti, ale už více než deset let v něm žila sama. Karolína dobře věděla, že většina místností se používá jen tehdy, když přijede rodina. Přestože měla babičku ráda, připadalo jí zvláštní, že odmítá byť jen uvažovat o menším bytě. Jednou proto téma otevřela přímo před ní.

Babiččina odpověď ji překvapila

Karolína čekala, že babička začne argumentovat tím, že se ve svém věku nechce stěhovat nebo že je na dům zvyklá. Místo toho se Marie chvíli dívala z kuchyňského okna na zahradu a začala vyprávět něco, co její vnučka sice zčásti věděla, ale nikdy nad tím nepřemýšlela jako nad jedním celkem. Dům s manželem koupili ve velmi špatném stavu. Několik let opravovali jednu místnost po druhé. Manžel dělal velkou část prací sám, Marie šetřila každou korunu a jejich první dovolená přišla až mnoho let poté, co se nastěhovali. Na zahradě kdysi běhaly její děti, později vnoučata. V jednom pokoji její manžel několik měsíců ležel, když už byl vážně nemocný. Právě tam se s ním také naposledy rozloučila.

„Ty vidíš čtyři prázdné pokoje. Já v každém z nich vidím kus svého života. Kdybych odtud odešla jen proto, že jsem stará a někdo mladší ten prostor potřebuje víc, měla bych pocit, jako bych byla najednou překážka.“

Ta věta Karolínu zasáhla mnohem více, než očekávala. Poprvé si uvědomila, že ona dům vnímá jako nemovitost, zatímco pro babičku představuje domov, který vznikal celý její dospělý život.

Ne každý senior touží po domově nebo malém bytě

Během dalšího rozhovoru vyšlo najevo ještě něco. Karolína do té doby automaticky předpokládala, že menší byt by byl pro babičku pohodlnější. Marie se však obávala především samoty. Ve své ulici znala sousedy desítky let, několik obchodů měla v docházkové vzdálenosti a na zahradě trávila téměř každý den. Přestěhování do neznámého bytu by pro ni neznamenalo pouze méně pokojů, ale také ztrátu prostředí, ve kterém se orientovala a cítila bezpečně.

Ještě větší odpor v ní vyvolávala představa, že by jednou měla odejít do domova pro seniory pouze proto, že její rodinný dům může být pro někoho jiného užitečnější. Karolína tehdy pochopila, jak tvrdě musí podobná úvaha znít člověku na druhé straně.

„Já nechci nikomu bránit v bydlení. Jen nechápu, proč bych měla být první, kdo se musí uskromnit jen proto, že jsem zestárla.“

Karolína svůj názor nezměnila úplně

Rozhovor s babičkou neznamenal, že Karolína přestala vidět problém, který ji původně rozčiloval. Dodnes jí připadá zvláštní, když obrovský dům obývá jeden člověk a několik ulic od něj se mladá rodina tísní v malém bytě. Stále si myslí, že dostupné menší bydlení pro seniory by mohlo pomoci tomu, aby se část velkých domů přirozeně uvolnila. Změnila však jednu zásadní věc. Přestala považovat starší majitele domů za viníky situace, do které se dostala její generace.

„Byla jsem naštvaná, že nemůžeme sehnat normální bydlení, a potřebovala jsem někoho, na koho to naštvání přenesu. Senioři ve velkých domech byli jednoduchý terč, protože jsem je měla přímo před očima.“

Karolína dnes vidí problém spíše v tom, že mladým rodinám chybí dostupné bydlení a zároveň často neexistuje dostatek atraktivních možností pro starší lidi, kteří by možná svůj velký dům dobrovolně opustili. Pokud by senior mohl získat příjemný menší byt ve stejné čtvrti, zůstat poblíž přátel a nemusel se kvůli stěhování vzdát velké části svých úspor, možná by takové rozhodnutí udělal mnohem snáz.

Jeden dům bytovou krizi nevyřeší

Karolína s partnerem zatím zůstávají v pronájmu a hledání vlastního bydlení nevzdali. Na babiččin dům už se ale nedívá jako na prostor, který by měl automaticky připadnout někomu mladšímu. Jednou ho možná zdědí její matka, možná se prodá a možná v něm Marie zůstane tak dlouho, jak jen bude moci. To už podle Karolíny není její rozhodnutí.

Celá zkušenost jí ukázala především to, jak snadno může člověk z vlastní frustrace vytvořit jednoduché řešení velmi složitého problému. Mladé rodiny mají právo chtít důstojné a dostupné bydlení. Starší lidé mají stejně tak právo zůstat v domově, který si celý život budovali. Stavět tyto dvě generace proti sobě možná přináší jednoduchého viníka, ale nový byt ani dům tím nevznikne.

„Dnes už bych babičce nikdy neřekla, že její dům potřebuje někdo víc než ona. Spíš bych chtěla žít v zemi, kde kvůli vlastnímu bydlení nemusím čekat, až ho po někom zdědím.“