Šla jsem na pohovor do známého obchodního řetězce. Mzda, kterou mi nabídli, byla naprosto ponižující

Na pohovor jsem šla s pocitem, že konečně přichází šance na stabilitu. Když mi personalistka oznámila výši mzdy, chvíli jsem si myslela, že jsem přeslechla. Nešlo jen o číslo, ale o to, jak málo si někdo cení času a práce.

Do známého obchodního řetězce jsem vstupovala s lehkou nervozitou, ale i nadějí. Měla jsem za sebou několik let praxe, zkušenosti s vedením lidí i s prací se zákazníky. Nešla jsem tam jako někdo, kdo prosí o jakoukoli příležitost. Spíš jako člověk, který chce pracovat a očekává férové podmínky.

Prodejna byla upravená, všude čisto, zaměstnanci působili sehraně. Říkala jsem si, že tady by to mohlo fungovat. Samotný pohovor probíhal klidně. Personalistka byla milá, usmívala se, přikyvovala nad mým životopisem. Mluvily jsme o směnách, o víkendech, o odpovědnosti za kasu i o inventurách.

Práce, která ukrývala skryté pasti

Postupně mi docházelo, kolik věcí ta práce vlastně obnáší. Flexibilita, tlak na výsledky, zastupování kolegů při nemoci, ochota zůstat déle. Přikyvovala jsem. Ne proto, že bych byla ochotná kývnout na všechno, ale protože jsem chápala, že obchod není lehká disciplína.

Pak přišla řeč na peníze. Čekala jsem částku, která odpovídá alespoň základní představě o důstojné mzdě. Ne přehnanou, ne ambiciózní. Prostě normální. Když mi personalistka řekla číslo, na vteřinu jsem ztuhla.

Nešlo o to, že by bylo o pár tisíc nižší, než jsem čekala. Bylo hluboko pod tím, co považuji za minimum. V hlavě mi rychle naskočily náklady na bydlení, jídlo, dopravu. A taky otázka, jak má člověk z takové částky vyžít, aniž by počítal každou korunu. Snažila jsem se zachovat klid.

Zeptala jsem se, jestli je prostor pro navýšení po zkušební době. Odpověď byla opatrná. Možná časem. Podle výsledků. Podle možností firmy. Najednou jsem si připadala menší, než jsem tam vešla. Ne proto, že bych si o sobě myslela málo, ale proto, že jsem cítila, jak snadno se dnes práce prezentuje jako výsada, ne jako rovnocenný vztah.

Minimální mzda, která rodinu neuživí

V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejde jen o mě. Kolik lidí si na takovou nabídku kývne, protože nemají jinou možnost? Kolik samoživitelek, kolik lidí před důchodem, kolik těch, kteří potřebují práci hned? Ta mzda nebyla jen číslo. Byla to informace o tom, jak si firma váží lidského času.

Personalistka se na mě dívala s očekáváním. Čekala, jestli souhlasím, jestli se usměju a poděkuju za šanci. V hlavě se mi míchal vztek s pochybností. Možná přeháním. Možná je to dnes normální. Možná mám příliš vysoká očekávání. Ale opravdu jsou vysoká, když chci zaplatit nájem bez stresu?

Ta otázka mi zněla v hlavě hlasitěji než všechno ostatní. Nakonec jsem poděkovala za nabídku a řekla, že si ji potřebuji promyslet. Venku před prodejnou jsem se na chvíli zastavila. Lidé kolem mě tlačili vozíky plné zboží, reklamní plakáty lákaly na slevy, všechno působilo úspěšně a stabilně.

Jen já jsem měla pocit, že jsem se právě dotkla něčeho hodně nepříjemného. Cestou domů jsem si přehrávala celý rozhovor znovu. Nebyla jsem uražená. Byla jsem zklamaná. A možná i trochu smutná z toho, že práce, která vyžaduje čas, energii a odpovědnost, může být ohodnocena tak, že se člověk musí ptát, jestli si jeho úsilí někdo vůbec všimne.

Večer jsem si sedla ke stolu a otevřela si nabídky práce znovu. Došlo mi, že odmítnout není selhání. Že někdy je důležitější nepřijmout podmínky, které ve mně vyvolávají pocit ponížení, než mít za každou cenu jistotu. Možná to znamená hledat déle. Možná to znamená nejistotu. Ale aspoň si tím sama sobě potvrzuju, že moje práce má hodnotu.