Důchodci z Vysočiny investovali peníze do nemovitosti ve Španělsku. Dům za 1,6 milionu jim obrátil život naruby

Když prodali byt a většinu úspor vložili do domu ve Španělsku, okolí si klepalo na čelo. Oni ale říkají, že to nebyla sázka na výhodný obchod, ale na klid, který doma už dlouho necítili.

Odešli do důchodu s pocitem, že by si měli konečně odpočinout. Jenže místo úlevy přišlo zvláštní prázdno. Ráno bez budíku, dny bez jasného rytmu, týdny, které se začaly slévat. Manželé z Vysočiny celý život pracovali, šetřili a říkali si, že jednou si něco splní. Jenže to „jednou“ se pořád posouvalo. Až do chvíle, kdy si uvědomili, že čekat už nemá smysl.

Myšlenka na Španělsko vznikla nenápadně. Pár zimních dovolených, víc světla než doma, delší dny a pocit, že tělo funguje jinak, když není tma ve čtyři odpoledne. Neplánovali stěhování. Chtěli jen uniknout chladu. Jenže když se jednou vraceli zpátky na Vysočinu do mlhy a sychravého listopadu, oba si prý v autě řekli totéž. Takhle už další zimu nechci.

Rozhodli se investovat do života

Dům našli přes realitní kancelář. Nebyl u pláže, spíš na okraji menšího města, kde se mísí místní s cizinci. Stál 1,6 milionu korun. Pro ně to byly téměř všechny celoživotní úspory. Dlouho seděli nad čísly a přemýšleli, jestli si tím nezavírají zadní vrátka. Co když přijdou nečekané výdaje. Co když onemocní. Co když se budou chtít vrátit.

Rozhodující prý nebyla kalkulačka, ale pocit. Uvědomili si, že peníze na účtu jim klid nedávají. Naopak je svazují. Že celý život šetřili „na horší časy“ a ty horší časy vlastně nikdy nepřišly. A najednou jim došlo, že nejhorší by bylo nic nezkusit.

První měsíce ve Španělsku nebyly idylické. Řešili papíry, opravy, jazykovou bariéru. Chvílemi si říkali, jestli to nebyla chyba. Večer seděli na terase a mlčky poslouchali cizí řeč z okolních domů. Co jsme to udělali? problesklo hlavou víc než jednou. Jenže ráno vyšlo slunce, otevřeli okna a do domu se nahrnulo světlo, na které doma nebyli zvyklí.

Rodina měla velké pochybnosti

Změna nepřišla dramaticky, ale potichu. Začali víc chodit, víc být venku, víc spolu mluvit. Neměli kolem sebe staré zvyky ani známé ulice, které by jim připomínaly, jak věci „mají být“. Museli si vytvořit nový rytmus. On začal pomáhat v místní komunitní zahradě, ona si našla kurz španělštiny. Najednou nebyli jen v důchodu, ale znovu v pohybu.

Rodina reagovala opatrně. Děti měly strach, jestli to zvládnou. Vnoučata si neuměla představit, že babička s dědou budou tak daleko. Nejtěžší nebylo balení kufrů, ale vysvětlování, že neutíkají, jen si plní sen. Postupně si ale všichni zvykli. Návštěvy se změnily v malé prázdniny a telefonáty dostaly nový obsah.

Dnes tráví ve Španělsku většinu roku a na Vysočinu se vracejí jen na léto. Říkají, že jim dům za 1,6 milionu změnil život jinak, než čekali. Ne tím, že by jim přinesl luxus. Ale tím, že jim vzal výmluvy. Najednou už nebylo na co čekat. A možná právě to je ten největší rozdíl mezi odkládáním a skutečným rozhodnutím.