Turistická past v srdci Prahy. Zákazník nevěřil vlastním očím, když uviděl skrytou položku na účtence

Na první pohled to měl být obyčejný rychlý oběd v centru Prahy. Bez velkého plánování, bez řešení ceny. Jen krátká pauza mezi povinnostmi. Teprve doma ale přišlo překvapení, které čtenáře donutilo přemýšlet, kam se vytrácí hranice mezi dobrovolností a povinností.

Listopad, chladné odpoledne, Staroměstské náměstí plné turistů. Čtenář našeho webu se tehdy se svou manželkou a dcerou rozhodl zastavit na rychlý oběd v jedné z místních restaurací. Žádný luxus, žádná několikachodová hostina. Polévka, guláš, bageta, pití.

„Byli jsme unavení, hladoví a chtěli jsme si jen v klidu sednout a najíst se. Vůbec jsem neřešil ceny. Říkal jsem si, že v centru to bude dražší, ale nic dramatického,“ popisuje dnes. Objednávka byla vyřízena rychle, jídlo přišlo bez většího čekání. Obsluha byla zdvořilá, nic, co by vyčnívalo. Po jídle přišla účtenka, částka necelých tisíc korun. Zaplaceno, hotovo, šlo se dál. Až doma se na ni podívali pozorněji.

Malý detail, který všechno změnil

Účtenka, kterou má redakce k dispozici, ukazuje celkovou částku 966 korun. Pod ní ale ještě jedna položka: doporučené spropitné ve výši 12,5 procenta, tedy 121 korun. A hned pod tím „Grand total incl. TIP“ – konečná suma přes 1 080 korun.

„Upřímně? V tu chvíli jsem vůbec netušil, že už tam nějaké dýško je. Automaticky jsem ještě nechal obsluze drobné navíc. Až doma mi došlo, že jsem vlastně platil dvakrát,“ říká čtenář. Podle něj nebylo na první pohled jasné, že je spropitné už v systému započítané.

„Nikdo mi neřekl: Pozor, už máte tip v účtu. Nikdo se nezeptal, jestli s tím souhlasím. Prostě to tam bylo. A já to zjistil až doma,“ dodal naštvaně a domnívá se tak, že takové praktiky do českého hostinství nepatří.

Kdy se z dobrovolnosti stává povinnost

Spropitné bylo dlouhá léta v Česku chápáno jako odměna za dobrou službu. Něco navíc, co zákazník dává, když je spokojený. Ne povinnost. Jenže v posledních letech se situace mění. Především v turistických centrech se stále častěji objevují účty, kde je tip automaticky započítán, nebo alespoň doporučen.

„Já nemám problém dát dýško, když jsem spokojený. Ale vadí mi, když mi ho někdo automaticky naúčtuje. To už pak není poděkování, ale poplatek,“ vysvětluje. Podle něj navíc obsluha nebyla nijak výjimečná. „Bylo to normální. Ne špatné, ne skvělé. Prostě standard. A za standard mám platit povinný příplatek? Tomu nerozumím.“

Staroměstské náměstí patří k nejdražším lokalitám v Česku. Nájemné, personál, provoz, všechno je dražší. Restaurace se proto snaží maximalizovat příjem. Automatické spropitné je jedním z nástrojů.

V zahraničí je běžné, v Česku zatím spíš na hraně zvyklostí. Právně je možné ho uvést jako součást ceny, pokud je jasně komunikované. Otázka ale zní: je to vždy skutečně zřejmé? „Kdyby mi to někdo řekl předem, neřeknu ani slovo. Ale takhle? Připadám si trochu nachytaný,“ dodává čtenář.

Když si oběd sedne na tisícovku

Za jednoduchý oběd pro tři osoby zaplatila rodina přes tisíc korun. Polévka, guláš, bageta, limonáda, rum. „Když si to rozepíšete, tak to není žádný luxus. A přesto vás to vyjde jako lepší večeře někde jinde,“ říká.

Právě to v něm vyvolalo největší rozčarování. „Nejde jen o peníze. Jde o ten pocit. Že si jdete na rychlý oběd a odcházíte s účtem, který byste čekali spíš v lepší restauraci.“ Podobných zkušeností přibývá. Čtenáři nám stále častěji píší o automatických tipech, servisních poplatcích nebo dobrovolně povinných příplatcích.

Někteří to berou jako realitu turistických míst. Jiní jako tichý tlak na zákazníka. „Připadá mi, že se z toho stává zvyk. A bojím se, že časem už to bude úplně normální všude,“ obává se autor podnětu. Sám dnes říká, že by se zachoval jinak.

Malá věc, velká otázka

Příběh z listopadového oběda ukazuje, jak se nenápadně mění pravidla v českých restauracích. Co dřív bylo gestem vděku, se někde stává automatickou položkou na účtu. A zákazník si toho často všimne až doma.

„Teď už si účtenku vždycky projdu hned. A ptám se. Nechci se hádat, ale chci vědět, za co platím. Nejde mi o lynč. Chci jen upozornit na systém, který se mi nelíbí,“ dodává čtenář, který se domnívá, že by to takto fungovat nemělo a zákazník by se neměl bát chodit do restaurace.

„Možná jsem naivní,“ uzavírá čtenář. „Ale pořád si myslím, že dýško má být moje rozhodnutí. Ne něco, co mi někdo předepíše.“ A právě tahle otázka zůstává otevřená: Ještě si v restauracích vybíráme, kolik přidáme? Nebo už jen potvrzujeme částku, kterou za nás rozhodl někdo jiný?