Prodavačka z obchodu pracuje za minimální mzdu. Detailně popsala, jak z takové částky vyžije

Když mi přijde výplata, mám na účtu necelých devatenáct tisíc. Lidé kolem mě si často myslí, že se z takových peněz žít nedá. Já vám ale popíšu úplně přesně, kam každá koruna jde, kde škrtám, na čem si naopak nesáhnu, a proč mi na konci měsíce většinou pár stovek zbyde. Není to o štěstí. Je to o pořádku v hlavě i v peněžence.

Pokladna pípne, zákazník odejde a já si v hlavě počítám, kolik mi do výplaty zbývá dní. Ten zvyk mi zůstal už roky. Stojím za pásem osm hodin, naskenuju stovky nákupů jiných lidí a u toho přemýšlím o tom svém. Jmenuju se Pavla, je mi sedmačtyřicet a prodávám v menším městě v potravinách. Beru minimální mzdu, letos je to dvaadvacet tisíc čtyři sta korun hrubého, na účet mi po odvodech dorazí kolem devatenácti tisíc. Hodinu mojí práce stát ocenil na sto čtyřiatřicet korun a čtyřicet haléřů.

Výplata přijde a během chvíle je rozdělená

První, co udělám, není nákup ani útrata. Sednu si ke stolu, vezmu tužku a peníze rozdělím. Mám tři obálky, dvě skutečné a jednu v hlavě. Do první jde nájem, do druhé jídlo, ta třetí je rezerva, na kterou nesahám, dokud se opravdu nemusí. Bez tohohle rituálu bych to nezvládla. Když člověk vidí celou částku pohromadě, má pocit, že je bohatý. Když ji rozloží, vidí pravdu.

A pravda je, že devatenáct tisíc se rozpadne strašně rychle. Stačí pár dní a polovina je pryč, aniž bych si cokoli koupila pro radost. Bydlím v menším bytě v paneláku, jedna místnost a kuchyň. Za nájem i s energiemi a vodou platím necelých jedenáct tisíc.

Vím, že v Praze by mi tahle částka nestačila ani na pokoj, a právě proto jsem zůstala tam, kde jsem vyrostla. Mít střechu nad hlavou za rozumné peníze je dnes výhra, kterou si spousta lidí nedokáže dovolit. Topím opatrně, večer si raději vezmu deku, než abych přidala na termostatu. Pračku pouštím jen plnou a v noci, kdy je proud levnější. Tyhle drobnosti vypadají směšně, dokud nesečtete, kolik za rok ušetří.

U pokladny nakupuju jako stratég

Tady se rozhoduje, jestli měsíc vyjde, nebo ne. Na jídlo mám zhruba čtyři tisíce, tedy něco přes sto třicet korun na den. Zní to málo a taky to málo je. Naučila jsem se ale vařit z mála a hlavně vařit dopředu. Maso kupuju v akci a hned ho zamrazím. Pečivo beru večer, kdy ho dávají za pár korun.

Sleduju letáky, ale nehoním se za každou slevou přes půl města, protože benzin, který bych projela, by úsporu sežral. Velký nákup udělám jednou týdně se seznamem v ruce a do obchodu nejdu hladová, protože to je nejdražší chyba, jakou může člověk udělat. Co si dovolím skoro vždycky, je dobrá káva domů. Je to moje malá vzpoura proti šetření.

Do práce chodím pěšky, dvacet minut tam, dvacet zpátky. Ušetřím za jízdné a aspoň se hýbu. Za mobil a internet platím dohromady sedm set, mám nejlevnější tarif, co dával smysl. Pak jsou tu věci, na které člověk při počítání rád zapomene a ony ho pak zaskočí. Drogerie, prací prášek, zubní pasta, něco do lékárny. Měsíčně si na to držím asi osm set korun a tahle částka se málokdy nevyčerpá celá.

Drobné radosti, bez kterých by to byla jen dřina

Kdybych si neodpustila vůbec nic, asi bych to psychicky nedala. Jednou za čas si dám kávu v kavárně, párkrát do roka vyrazím s kamarádkou na výlet vlakem. Dárky vnoučatům řeším celý rok průběžně, abych je nemusela kupovat všechny najednou před Vánoci. Radost se dá pořídit i za pár stovek, jen ji člověk musí umět naplánovat stejně jako nákup rohlíků.

Když všechno sečtu, na konci měsíce mi většinou zbyde tak patnáct set až dva tisíce. Vím, že to není mnoho a že jediná rozbitá lednička by mě poslala do mínusu. Proto ta rezerva existuje a proto na ni nesahám. Za rok se z těch drobných zbytků nasbírá částka, která mi dovolí klidněji dýchat.

Nestěžuju si naprázdno. Ano, je nespravedlivé, že za poctivou práci na plný úvazek se v téhle zemi žije takhle těsně. Zároveň ale nechci být ta, co jen nadává a čeká, až se něco změní samo. Naučila jsem se, že rozdíl mezi přežíváním a klidným životem nedělá výplata, ale to, jak s ní člověk zachází. A pokud to dokážu já s devatenácti tisíci, věřím, že si v tom udělá pořádek skoro každý.