Do důchodu odešla v 65 letech a čekala klid. Po několika měsících zjistila, že jí práce vlastně chybí

Na penzi se těšila několik let. Představovala si pomalá rána, čas na zahradu i konec každodenního spěchu. Když ale skutečně přestala chodit do práce, zjistila, že vysněný klid má i druhou stránku.

Když Helena oslavila pětašedesáté narozeniny, měla za sebou více než čtyři desetiletí pracovního života. Poslední roky pracovala v administrativě menší firmy a každé ráno vstávala krátce po šesté. Následovala rychlá snídaně, cesta do zaměstnání, telefony, e-maily, dokumenty a často také řešení problémů, které se objevily právě ve chvíli, kdy už se chystala domů. O důchodu proto dlouho mluvila jako o období, kdy konečně nebude muset nic. Neměla velké plány. Chtěla si upravit zahradu, číst knihy, na které se léta prášilo v knihovně, několikrát do roka někam vyjet a hlavně se každé ráno probouzet bez budíku. Když se datum jejího odchodu skutečně přiblížilo, byla přesvědčená, že začíná jedna z nejpříjemnějších etap jejího života.

První týdny připomínaly dlouhou dovolenou

Začátek byl přesně takový, jaký očekávala. Nemusela nikam spěchat a první dny si užívala skutečnost, že zatímco lidé kolem ní mířili do zaměstnání, ona mohla zůstat doma. Uvařila si kávu, pustila rádio a pustila se do věcí, které roky odkládala. Protřídila skříně, přesadila květiny, uklidila sklep a začala pravidelně chodit na delší procházky. Poprvé po mnoha letech měla pocit, že její den neurčuje pracovní doba. Pokud ráno pršelo, zůstala doma. Pokud se jí chtělo zajít do města, jednoduše vyrazila. Nikomu nemusela vysvětlovat, proč potřebuje volno nebo proč přijde o půl hodiny později.

Po několika týdnech však počáteční nadšení začalo slábnout. Většina věcí, na které se během zaměstnání nedostávalo, byla hotová překvapivě rychle. Zahrada byla upravená, skříně srovnané a domácnost nepotřebovala každodenní několika hodinovou péči. Helena postupně zjistila, že před ní každý den leží velké množství volného času, se kterým vlastně neumí naložit. Zpočátku jí to připadalo jako malicherný problém. Vždyť právě volno si tolik let přála. Jenže rozdíl mezi několikatýdenní dovolenou a životem bez pevného pracovního rytmu se ukázal být větší, než čekala.

Nechyběla jí kancelář, ale lidé a pocit, že je potřeba

Největší změna nebyla finanční ani praktická. Byla společenská. V práci byla Helena každý den mezi lidmi. S kolegyněmi se ráno potkávala u kávy, během dne někdo potřeboval poradit a čas od času společně řešili problém, o kterém potom ještě několik dní mluvili. Teprve doma si uvědomila, kolik drobných kontaktů během běžného pracovního dne člověk absolvuje. Po odchodu do důchodu většina z nich ze dne na den zmizela.

Známí, kteří ještě pracovali, měli přes den své povinnosti. Děti měly vlastní rodiny a zaměstnání. Helena tak měla najednou spoustu času právě ve chvíli, kdy ho lidé kolem ní neměli. Některé dny se přistihla, že už dopoledne přemýšlí, co bude dělat odpoledne. Jindy šla do obchodu jen proto, aby měla důvod vyjít mezi lidi. Samota jí přitom nikdy předtím nevadila. Rozdíl byl v tom, že dříve si ji mohla vybrat. Teď se z ní začínala stávat běžná součást týdne.

Časem si přiznala ještě něco, co ji samotnou překvapilo. Chyběl jí pocit, že ji někdo potřebuje. V zaměstnání měla zkušenosti, které mladší kolegové neměli, a často za ní chodili s otázkami. Některé úkoly dokázala vyřešit během několika minut právě proto, že podobnou situaci zažila mnohokrát. Po odchodu do penze tento pocit zmizel prakticky ze dne na den. Nikdo už jí ráno nezavolal, že potřebuje poradit. Nikde nečekala rozdělaná práce a žádný úkol nemusel být hotový do určité hodiny.

Telefonát bývalé kolegyně všechno změnil

Přibližně po čtyřech měsících jí zavolala bývalá kolegyně. Firma měla více práce než obvykle a potřebovala na několik týdnů pomoc s administrativou. Helena nejprve odmítla. Představa, že by se několik měsíců po odchodu do důchodu vracela zpátky, jí připadala téměř směšná. Vždyť ještě nedávno odpočítávala poslední týdny do penze.

Večer však nad nabídkou začala přemýšlet jinak. Nechtěla se vrátit k pětidennímu pracovnímu týdnu ani znovu vstávat každý den před šestou. Několik hodin práce dvakrát nebo třikrát týdně ale vypadalo jinak. Nakonec se s bývalým zaměstnavatelem domluvila, že bude docházet pouze v některé dny a pomůže hlavně tam, kde mohla využít své zkušenosti.

První ráno před návratem byla nervóznější, než čekala. Když ale přišla do známého prostředí, během několika minut měla pocit, jako by odešla teprve před týdnem. Nejdůležitější však bylo, že tentokrát už práce nepředstavovala celý její život. Odpoledne se vrátila domů a věděla, že další den nikam nemusí. Právě tato kombinace se ukázala být tím, co jí vyhovovalo mnohem více než úplný konec zaměstnání.

Do práce se nevrátila kvůli penězům

Dodatečný příjem byl samozřejmě příjemný. Helena však sama postupně pochopila, že hlavním důvodem návratu nebyla výplata. Mnohem důležitější pro ni byl režim. Dva nebo tři pracovní dny rozdělily týden a volný čas najednou opět získal určitou hodnotu. Ve dnech, kdy pracovala, se těšila domů. Ve dnech volna měla pocit, že skutečně odpočívá.

Přestala mít také dojem, že musí každou volnou hodinu nějak smysluplně zaplnit. Dokud měla volno sedm dní v týdnu, připadalo jí zvláštní strávit celé dopoledne s knihou nebo u televize. Když ale část týdne znovu pracovala, dokázala si podobný den užít bez pocitu, že jen čeká na večer.

Její zkušenost zároveň ukazuje, že odchod do důchodu nemusí pro každého znamenat ostrou hranici mezi čtyřiceti lety práce a úplným nicneděláním. Někomu vyhovuje zaměstnání ukončit ze dne na den a věnovat se rodině, cestování nebo koníčkům. Jiný člověk může zjistit, že mu určitá část pracovního života chybí. Nemusí přitom jít o touhu po kariéře nebo o neschopnost odpočívat. Práce během desetiletí vytváří nejen příjem, ale také každodenní rytmus, sociální kontakty a pocit vlastní užitečnosti.

Důchod pro ni nakonec znamená hlavně možnost rozhodovat sama

Dnes Helena rozhodnutí odejít do důchodu nelituje. Stejně tak ale nelituje svého částečného návratu. Rozdíl proti době před penzí vidí především v tom, že nyní už pracovat nemusí. Pracuje proto, že sama chce, a může si mnohem lépe určit, kolik času zaměstnání věnuje. Pokud potřebuje několik dní volna, domluví se. Pokud má naplánovaný výlet, práce se přizpůsobí jejímu životu, nikoliv naopak.

Pro pracující starobní důchodce navíc česká pravidla umožňují při splnění stanovených podmínek souběh řádného starobního důchodu a výdělku. Od roku 2025 mohou zaměstnanci pobírající starobní důchod v plné výši po dosažení důchodového věku uplatnit také slevu na sociálním pojištění ve výši 6,5 procenta z vyměřovacího základu.

Helena si dnes myslí, že před odchodem do penze udělala jedinou chybu. Přemýšlela hlavně o tom, co už nebude muset dělat, ale mnohem méně o tom, čím svůj dosavadní život nahradí. A právě to se nakonec ukázalo jako podstatnější otázka. Po desítkách let zaměstnání totiž některým lidem nechybí samotná práce. Chybí jim důvod ráno vstát, lidé, které pravidelně potkávali, a pocit, že jejich zkušenosti ještě někdo využije. Pro Helenu proto důchod nakonec nepředstavuje konec pracovního života. Znamená především možnost rozhodnout se, kdy chce pracovat a kdy už svůj čas věnuje jen sama sobě.