Odstěhovala se do Německa. V práci má víc než 600 Kč na hodinu a k tomu 12 500 Kč měsíčně na děti

Když vás nepřijmou na vysokou a místo toho skončíte jako au pair v cizí zemi, může to vypadat jako propadák. Pro Simonu z východního Slovenska to byl ale začátek života, který by si doma neuměla ani představit. Německo jí nejdřív nahnalo strach, dnes na něj nedá dopustit.

Když Simona maturovala v květnu roku 2000, měla jasný plán. Přijímačky, vysoká škola, studium doma v Česku. Jenže v červnu jí přišla zpráva, že ji na vysněný obor nevzali. Najednou měla před sebou rok volného času a otázku, co s ním. Do Anglie se jí nechtělo, připadala jí příliš daleko. Němčinu přitom na gymnáziu upřímně nesnášela. Nakonec vsadila na kompromis a přes agenturu kývla na práci au pair v Mnichově.

Do Německa přijela jako čerstvě osmnáctiletá a původně si říkala, že vydrží jen rok. První rodina jí ale nesedla. Popisuje, že začátky byly hodně složité a po dvou měsících se rozhodla odejít. Agentura jí našla novou domácnost se třemi dětmi. Tam se karta obrátila. Děti si ji oblíbily, práce jí přestala připadat jako nutné zlo a němčinu začala brát vážně.

Práce v Německu nebyla vždy jednoduchá

Vzpomíná i na to, že tehdy se do jazyka pustila naplno. Hostitelská matka ji dokonce chválila před kamarádkami, jak rychle a dobře se dokázala rozmluvit. Pro osmnáctiletou dívku v cizím prostředí to byl výrazný moment. Dodala, že právě to jí pomohlo zbavit se nejistoty a pocitu, že do Německa úplně nepatří.

Simona přiznává, že už na začátku měla pořádný strach. Nejen z odchodu do ciziny, ale i z toho, co bude dělat, když jí první rodina nevyhovuje. Cítila zklamání a obavy, jestli udělala správný krok. Nakonec se ale situace vyřešila v její prospěch. V nové rodině se cítila dobře a postupně se začala rozhodovat, že z plánovaného jednoho roku bude pobyt delší.

Nakonec v Německu zůstala natrvalo. Dnes říká, že právě tam je doma. S partnerem si pořídili vlastní bydlení, vybudovali si zahradu přesně podle svých představ a oba synové se narodili už tam. Chodí do místních škol, mají kamarády a rodina má stabilní zázemí i práci. Simona přiznává, že do Česka jezdí několikrát ročně hlavně za rodiči a širší rodinou, ale vyloženě jí nechybí.

Na životě v Německu si nejvíc cení možnosti práce na zkrácený úvazek. Říká, že právě díky tomu zvládá skloubit zaměstnání, péči o děti i domácnost. Vysvětluje, že stát je podle ní k rodinám štědrý a ona osobně se cítila podpořená i ve chvílích, kdy byla doma s dětmi. Zmiňuje i rodičovský příspěvek, takzvaný Elterngeld, který pobírala rok, a také bavorskou podporu pro rodiny navazující na mateřskou, která jim pomohla udržet si finanční jistotu.

Sociální benefity jsou pro všechny výhodné

Podle jejích zkušeností je Německo výrazně sociálně nastavené. Uvádí, že firmy běžně počítají s tím, že matky zůstanou doma s dětmi do tří let, a zaměstnavatelé jim drží místo. V jejím případě to fungovalo tak, že se po mateřské vracela do práce vždy, když měli synové jeden a půl roku, už ale na částečný úvazek.

Přidává i to, že přídavky na dvě děti ve výši 510 eur měsíčně vnímá jako velmi solidní pomoc rodinám. Na druhé straně vnímá rozdíl v mentalitě. Vyrostla v rodině, kde je samozřejmostí pohostinnost a soudržnost. Popisuje, že doma se běžně stane, že někdo zazvoní, vejde bez velkých ceremonií dovnitř a hned je na stole káva.

V Německu je podle ní běžné, že i blízká rodina čeká na formální pozvání. Němce charakterizuje jako spíše zdrženlivé, vztahy se budují pomaleji a je potřeba na nich víc pracovat. Když přijde řeč na peníze, má jasno. Tvrdí, že práce je v Německu lépe zaplacena než v Česku.

Práce v Německu je jistota výdělku

Kdo přijede s cílem jen vydělat a umí žít skromně, tomu podle ní zůstane slušná částka stranou. Zároveň ale upozorňuje, že kdo se rozhodne v Německu opravdu žít, musí počítat s vyššími náklady. Zmiňuje dražší bydlení, školku, jesle, benzín, jídlo i běžné služby.

Co se týče pracovních možností, je přesvědčená, že kdo je šikovný, práce se nebojí a naučí se jazyk, práci si vždy najde. Jako dobrou startovní pozici vidí hotely a gastronomii, kde jsou podle ní začátečníci vítáni hlavně na pomocných pozicích. Dodává, že jazyk je klíč k tomu, aby se člověku otevřely další dveře.

Lidem, kteří uvažují o stěhování do Německa, by poradila nebát se a ukázat, že mají chuť makat a učit se. Podle ní se pak možnosti postupně začnou nabalovat. U work life balance říká, že hodně záleží na oboru. V kancelářských profesích se často pracuje od osmi do pěti a po práci už podle ní člověku na osobní život moc prostoru nezbývá. Naopak tam, kde se dělají směny a končí se třeba ve dvě třicet, se den dá využít mnohem víc.